LuKaLoCo

Do koňského sedla jsem se snažila vyškrábat odmalička, prolézala jsem stáje a pročítala knížky. Leč naši byli vždy proti a ani nespočítám, kolik rodinných hádek se týkalo koní. Na koňský hřbet se mi podařilo nasednout až v 19ti u kamaráda, což ale neskončilo příliš slavně. Ale jak říká moje mamka, protože jsem prostě praštěná kopytem, a od té doby doslova, rozhodla jsem se najít stáj, kde se mi někdo bude jako začátečníkovi věnovat. A díky Maye se mi podařilo objevit Martinice, kde se mě jako naprostého dřeva i přes to, že má plné ruce práce s mladými koňmi, ujala Šárka. Je to skvělá trenérka a za vše, co umím, a bohužel toho zatím není mnoho, a i za to, co někdy umět budu, a doufám, že toho bude časem mnohonásobně víc, vděčím jí. Soustavně se tedy snažím jezdit od března 2009 Angeliku a Lugis, takže mám i možnost poznat pod sedlem víc než jednoho koně, navíc si s oběma rozumím. Sice zatím není jízdárna, ale to už by toho štěstí na koně a na lidi bylo přece jen moc, a okolí statku je beztak pro dlouhé vyjížďky jako stvořené .